Basenji – africký pes, který neštěká.

Basenji je středně vysoký, spíš menší a lehce stavěný pes. Často bývá přirovnáván k antilopě – díky své eleganci a hbitosti. Na první pohled mnohdy zaujme vráskami na čele a vysoko posazeným stočeným ocáskem. Majitele potěší, že postrádá typický psí pach a neumí štěkat, což je způsobeno plošším a užším hrtanem. Neznamená to ale, že je němý: umí vrčet, kňučet i výt a vydává svůj nejtypičtější zvuk, takzvané jódlování – těžko popsatelné hrdelní „troubení" či „houkání".

Basenji je znám svou čistotností. Když přijdete domů z deště, vydrží si svůj kožich čistit desítky minut a poté ještě zkontroluje zbytek smečky. Stejně jako kočka si čistí obličej předníma packama. Nemá podsadu, a tak líná výrazně méně a méně často než jiná plemena. Zvláštností je i to, že feny hárají pouze jednou ročně, většinou na podzim, a štěňata se rodí v zimě.

Protože pochází z Afriky, miluje teplo a nesnáší zimu ani nepříznivé počasí. Když prší, bývá nadlidský úkol dostat ho ven. V mrazech ocení obleček – snadno nastydne, což je nebezpečné hlavně u štěňat, která do nových domovů odcházejí právě v zimě. V létě je z něj naopak skvělý parťák na výlety, který si sluníčko užívá celé hodiny.

Občas uslyšíte, že je to „necvičitelný pes" nebo že „se nesmí pouštět na volno". Obojí je nesmysl. Basenji nikdy nebude chodit u nohy ani poslouchat na slovo – má svou hlavu a rád zvažuje, co z poslušnosti bude mít. S trochou trpělivosti ale základní výcvik i přivolání zvládnete (nejlépe od štěněte a s plnou kapsou oblíbených pamlsků). Stejně jako chrti totiž „loví očima": vše, co se hýbe, je pro něj zajímavější než povel „ke mně".

Doma o něm skoro nevíte – rád si lehne na nejteplejší místo nebo se stočí do klubíčka na klín. Mimo Afriku je z něj společenské plemeno; čím dál častěji ho potkáte ve výstavním kruhu i na dostizích a coursingu, které mu díky podobnosti s chrty náramně sedí. Výborně vychází s dětmi i jinými zvířaty a miluje přítomnost své lidské smečky – držení v kotci mimo dům je pro něj naprosto nevhodné. Většina majitelů navíc zjistí, že jeden basenji je málo, a žije nakonec se smečkou tří a více.

Basenji bude především šťastný s člověkem, který ho pochopí a nebude ho chtít předělat k obrazu svému. Je spíš životní partner než pes – a bude spokojený ve velkém domě se zahradou i v městském bytě, pokud mu dopřejete dostatek pohybu (nejen na zahradě).

Africký pes z pralesa

Poslední vědecké výzkumy potvrdily to, co příznivci plemene vědí dávno: basenji je jedno z nejstarších plemen na Zemi. Psy stejného typu – menšího vzrůstu, se vztyčenýma ušima, zatočeným ocasem a zvoncem na krku, dodnes v Africe používaným při lovu – znázorňují už nástěnné malby v Libyi a egyptské reliéfy.

Afričtí lovci

Během 19. století objevili basenji v srdci černého kontinentu mnozí cestovatelé, a to u Pygmejů, nejstaršího afrického etnika, i u domorodých kmenů živících se spíš lovem než pastevectvím. Psi lovili na volno se dřevěnými zvonci na krku, aby lovec věděl, kde jsou. Právě nezávislá povaha a schopnost samostatného rozhodování z nich činila výborné pomocníky a umožnila plemeni přežít tisíce let.

Tragické začátky

Do Evropy (Velké Británie) se první basenji dostali v roce 1880 a v roce 1895 byli poprvé vystaveni na Crufts pod názvem Kongo teriér nebo Africký pes z pralesa. Tyto první importy ale krátce po příjezdu uhynuly na psinku, proti níž tehdy nebylo žádné očkování. Šest psů dovezených lady Helen Nutting v roce 1923 uhynulo také – tentokrát po vakcinaci proti psince.

Anglie a Amerika

První úspěšný import se podařil v roce 1936, kdy Olivia Burns přivezla do Anglie několik jedinců a započala s nimi první chov mimo Afriku; další importy následovaly v letech 1938–1939. V roce 1939 byl v Anglii založen první basenji klub na světě. O základy evropského i amerického chovu a udržení plemene během 2. světové války se zasloužila anglická chovatelka Veronica Tudor-Williams (chov. stanice Of the Congo). Do Ameriky byli první basenji importováni roku 1939, do Kanady o rok později (Kwilu of the Congo se stal prvním šampionem plemene na světě). Nejznámější fenou v chovu se stala Fula of the Congo, kterou Tudor-Williams dovezla z Afriky v roce 1959. Od té doby proběhlo ještě několik importů, poslední z Afriky v roce 2009.

Do ČR (tehdy ČSSR) byl první basenji dovezen v roce 1974 – trikolorní pes Jolly Tristram d’Alverne z Francie, brzy následovaný černobílou fenou Voila Tomasina a červenobílou fenou Jolie Lady My Love d’Alverne. První vrh se narodil ze spojení Jolly a Jolie v roce 1976 v chovatelské stanici z Liščí skály A. Minaříka – 6 štěňat, všechna červenobílá; do chovu se uplatnil pouze pes Astor z Liščí skály. Mezi lety 1980 a 1983 se narodilo dalších 7 vrhů ve stanici Hanako pana M. Maryšky, pak nastal v chovu útlum.

V roce 1988 přibyl vrh ve stanici Elhemi (M. Všetečka). Kvůli nedostatku chovných jedinců importovala Hana Hofmanová (chov. stanice Bena Makima) v roce 1990 z Holandska červenobílou fenu Cattotje van de Stille Jager a o rok později červenobílého psa Dropje van de Stille Jager. Tito dva položili novou chovnou základnu basenji v ČR – snad každý český basenji má v rodokmenu jméno alespoň jednoho z nich.

V roce 1998 byl založen Basenji Klub Bohemia (spadající pod ČMKJ), sdružující chovatele, majitele a příznivce plemene. Během 90. let následovaly importy z Norska, Francie, Finska, Německa, Chorvatska a Polska; k nejvýznamnějším stanicím té doby patřily Bena Makima Hany Hofmanové a Ananty Jany Gözové. Po roce 1999 bylo pro rozšíření české chovné základny importováno dalších 16 jedinců z Belgie, Finska, Francie, Německa, Polska, Švédska a USA. Od roku 1974 do roku 2010 bylo do plemenné knihy zapsáno 604 jedinců.

Basenji se vyskytuje v několika barevných variantách. Čtyři z nich jsou uznané FCI: červenobílá, černobílá, trikolorní a žíhaná. Žíhaná byla uznána jako poslední v roce 1999. Nejčastější a nejoblíbenější je u nás zbarvení červenobílé, nejméně je trikolorních a černobílých jedinců; žíhaná si získává stále více příznivců.

Ve zkratce k genetice: barva psa je určená geny zvanými alely, které se nacházejí na tzv. lokusu, části DNA. Lokusů známe několik (značí se velkými písmeny) a na každém je série alel. Každý pes má v každém lokusu dvě alely (jednu od otce, jednu od matky) a ta dominantnější určuje barvu, recesivní je potlačená. Dominantní gen se projeví vždy a může pocházet jen od jednoho rodiče; recesivní se projeví, jen když pochází od obou. U basenji nás zajímá lokus A (červené a trikolorní zbarvení) a lokus K (černé a žíhané zbarvení).

Černá a žíhaná jsou tedy dominantní barvy – aby byla štěňata takto zbarvená, stačí, aby byl takové barvy jen jeden z rodičů. Trikolorní je recesivní: aby se narodilo trikolorní štěňátko, musí oba rodiče předat „trikolorní" alelu. Nutně tedy nemusí být ani jeden z rodičů trikolorní, stačí, aby ji oba nesli. Nést trikoloru může červená, černá i žíhaná barva.

Existuje i tzv. „fula černá", pojmenovaná podle známé fenky dovezené z Afriky. Není to čistá černá – v dospělosti vypadá „vyšisovaně" a kolem uší, loktů a kořene ocasu prosvítá červená. Stejně jako u trikolory ji musí předat oba rodiče. Pokud pes nese trikoloru, většinou to poznáte na ocásku, kde jsou černé chlupy (u černých a žíhaných to pohledem nepoznáte). U fula černé poznáte, že ji pes nese, až když se vám narodí černé štěňátko po „nečerných" rodičích.

Pokud rodiče nesou trikoloru a jeden k tomu ještě fula černou, může se narodit tzv. fula trikolor. Rozdíl mezi „normálním" a fula trikolorním basenjíkem pozná málokdo – je vidět na lících, kde se v červené barvě vytvoří jakoby ostrůvek ohraničený černou a místy prosvítá červená. Obě zbarvení jsou standardní a zapisují se jako trikolorní.

Další zvláštností je u některých trikolorů červená maska (tzv. čepička). Štěňátka se s ní nerodí – narodí se jako normální trikoloři, ale černá barva jim z obličeje do půl roku zmizí a zůstane jen černá čepička mezi ušima a po stranách hlavy. Dědičnost zatím známá není.

Pod černou barvou může být basenjík žíhaný, pokud od jednoho rodiče dostane černou a od druhého žíhanou alelu. Může se tak stát, že ze spojení červeného a černého basenjíka se narodí žíhané štěňátko. A nakonec je tu trindle – v podstatě žíhaný basenjík s trikolorním „pláštěm", na pohled jako trikolor, jen v červených znacích je žíhání. Trindle není FCI uznané zbarvení; pokud se takové štěňátko narodí, dostane PP, ale nesmí do chovu.

S barvami je zkrátka zábava – stejně jako očekávání, co nakonec z fenky „vyleze". I když je nějaké zbarvení ve vrhu možné, neznamená to, že se musí narodit; to už si namíchá příroda sama. Pamatujte ale, že chovatel by měl při výběru krycího psa primárně koukat na to, jak pes vypadá, a teprve potom na barvu.